Triglav - Dobrodošli, ale totálně hotoví

Má první ferrata

Můj první výšlap v noci

Můj první den menstruace

Má první noc na horské chatě


Bylo to intenzivní. Extrémně intenzivní.

Vycházeli jsme v 17:30 za deště, potkaly dvě skupiny, co se neúspěšně vraceli. Po hodině, co skončil les, přestalo pršet. Po pár menších skalkách následovala první ferrata. Šla jsem se vyčůrat a zjistila, že mi začala menstruace. Jej. V té době už mě stehna pálila a tělo začalo ochabovat. A už jsem chápala, že to není jenom tím neustálým příkrým stoupáním. Přiznám se bez mučení, po připnutí na první řetěz se mi roztřásla kolena, ale to jsem netušila, že bude hůř. Mnohem hůř.


Když Markovi spadla hole, byl to jen začátek. Ještě jsme ji zachránili. Když jsem slézala ze skalky, jištění nikde, a má noha byla krátká, musela jsem seskočit. Pode mnou 700m dolů. Bála jsem se. Neuvěřitelně jsem se bála. Přelezli jsme ferratu a viděli růžovou oblohu. To znamenalo, že slunce již zašlo. Mračna se začala opět stahovat a my museli ještě zdolat suťovisko. Občas tu padaly kameny, ale žádný naším směrem. Naštěstí.







Jakmile jsme překonali suťovisko, padla tma. Marek byl stále v kraťasech, já si naštěstí před feratou dala dlouhé, suché kalhoty. Bylo mi teplo, jemu ne. Z pusy se kouřilo. Fučelo. Bohužel jsme na horních skalách už úplně zatměli a s čelovkama šlo hledání značení výrazně pomaleji.


Cedule k chatě - 1,5h. Hlavou mi znělo, jak jsem vděčná, že jsme aspoň ferratu šli za světla a hle - co to nevidím před námi. Další lana a strmé stoupání. Bylo mi do breku, ale Marek mě pevně objal a dokázal uklidnit. Takže jsme stoupali dál. Když už se vyčerpání blížilo vrcholu, já funěla jako lokomotiva, a už jsme asi po páté nemohli najít značku, vyšvihli jsme se na vrchol, kde šíleně fučelo a hle - vidíme světlo. V životě jsme neviděli raději známku civilizace. Ruku v ruce jsme vstoupili do chaty, převzali si klíč, a vystoupali, dnes už naposledy, do pokoje číslo 207. V ten moment z nás vše opadlo. Doslova.




V 5:40 se dala celá chata do pohybu, v 6 byla totiž snídaně. Sešla jsem o tři patra dolů na záchod a viděla, že se celá vstupní hala již zaplnila horskými nadšenci. Já se šla ještě zachumlat do spacáku, ale v osm nás paní nekompromisně vykopla z pokoje, že musí uklidit. Koupili jsme si na snídani míchání vajíčka, zaplatili €45 za nocleh a vyrazili.


Venku fučelo a moc vlídně nebylo. Museli jsme ale jít, abychom ještě stihli ten den sejít. Na vrchol to měla být hodinka. Byly to dvě. Na špičku Triglavu vedla totiž zajištěná cesta přímo po hřebenu a na každou stranu bylo několik set metrů propad dolů. Bála jsem se. To nepopírám. A tudíž nespěchala s výšlapem. Když jsme konečně dorazili na vrchol, byl v mraku. Očekávala jsem blažený pocit uspokojení, ale ten nepřicházel. V hlavě zněla jediná otázka - jak se zatraceně dostanu dolů?


Moje psychika už byla značně podlomená - šplhat ferratu v noci, jít v silném větru na nejvyšší vrchol Julských Alp, a teď se ještě nějakým způsobem dostat dolů - bylo mi do pláče. A když se mě Marek zeptal, jak mi je, rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem tu už být, chtěla jsem stát nohama pevně na zemi, nebát se, že každou chvíli možná zahučím do údolí, a nemuset bojovat s ledasjakými přírodní vlivy. Ale jinak to nešlo. Zahájili jsme 7hodinový sestup. A bylo to peklo!




Neboť se počasí pomalu zlepšovalo, na vrchol začalo mířit čím dál víc lidí. Museli jsme se tedy na skalách ještě vyhýbat ostatním. Pecka! Od chaty dolů pak vedlo nekonečné suťovisko, které zpříjemňoval jen pohled na rozkošné kamzíky.


Celých pět hodin jsme šli v křeči, zaťatí, občas nám podjela noha na rozdrolených kamenech. Jednou se na nás ze skály i kameny sypaly. Cesty dolů nebyly příliš zajištěné, sem tam pár kolíčků na chycení, to bylo vše. A to přitom bylo potřeba zdolat kolmé stěny. Když jsme si už mysleli, že jsme téměř dole, ukázala se další skála a nekonečná cesta. Síly docházely. Pak jsme i narazili na kamzíka, co vehementně bránil svoji potravu, přímo na cestě, a nebyli jsme si jisti, že projdeme dál. Ale povedlo se.


Po nekonečných 7 hodinách jsme konečně došli k autu. Nikdy jsme neviděli červenou fábku raději, než právě teď! Sesunula jsem se na zem a nezmohla se na nic, byla jsem totálně vyčerpána. Ale šťastná, že jsme konečně dole. Doma! A že jsme zdraví!