• Gabriela Dittrichova

Čas sama pro sebe

Letošní předvánoční čas jsem prožila přesně podle svých představ. V klidu, pohodě, bez zbytečného vypětí a nátlaku. A také s úsměvem na rtech a láskou v srdci.



Tento rok jsem poprvé strávila jako plnohodnotný Freelancer, pracovala jsem na třech velkých projektech současně, balancovala to se svým vlastním a do toho pracovala na novém vztahu. Nebylo toho zrovna málo a já začínala cítit, že potřebuju zpomalit. Začala jsem na téma zpomalení psát pro jednoho klienta (lessbutluxe.com) a cítila se trochu provinile, že techniky, které popisuji, nezvládám sama praktikovat. Potřebovala jsem zpomalit!

Začalo to mým opětovným rozhodnutím opustit jeden velký projekt. Při něm jsem se toho spousty naučila a hlavně potkala fantastické lidi. Takže mé loučení nebylo v duchu konce, ale spíše pokračování na jiné úrovni. Jsem nesmírně vděčná, že náš vztah plyne dál, a za odvahu a pokoru, kterou jsem při práci na tomto projektu získala.

Začala jsem na téma zpomalení psát pro jednoho klienta (lessbutluxe.com) a cítila se trochu provinile, že techniky, které popisuji, nezvládám sama praktikovat.

Zároveň jsem tušila, že pokud se z toho všeho nechci tyto Vánoce zbláznit, bude potřeba si nastavit jasné limity. Tyto bariéry byly něco, s čímž jsem se ve své praxi setkala poprvé. Musela jsem jít za svými spolupracovníky a dohodnout se s nimi na podmínkách, za kterých budu během Vánoc pracovat. Jednou z nich bylo i to, že ukončím práci skoro týden před Vánocemi a vezmu si volno. A tak se i stalo. Byla jsem překvapená, jak hladce to šlo a měla jsem neuvěřitelnou radost.

A také díky tomu jsem byla schopna odjet do hor a strávit několik dnů před 24. prosincem v přírodě, bez signálu a připojení k internetu. Poslední projekt jsem si dohodla tak, že jsem mu pár dnů před Vánocemi nemusela věnovat a bylo! Začala mi dovolená - první v tom právem slova smyslu - kdy jsem vypnula hlavu (konkrétně levou hemisféru) a začala si naplno užívat přítomný okamžik.



Odjela jsem na chatu a totálně se odpojila. Od všeho. Najednou to na mě všechno dopadlo a já nedokázala dělat nic jiného než spát a válet se. Po 24 hodinách jsem se lenošení nabažila a začala si užívat nově nabyté svobody. Zatopila jsem si v kamnech, nanosila dříví na verandu, popálila suché větve a upekla si brambory (existuje vegetariánský špekáček?;)). Po té jsem vyrazila na procházku na louku nad chatou a kochala se pohledem na omrzlé lesní vrcholky. Procházka mě zavedla až k řece, na opačném břehu rozpadlého stavení jsem si dřepla a tiše pozorovala plynoucí řeku. Bylo mi blaženě.


Zamyslela jsem se, zda bych takto dokázala a chtěla žít. Ve tmě mám trochu nepříjemný pocit a cítím se nejistě, přes den jsem se ale ještě nikdy necítila více sama sebou než právě zde. Problém s nejistotou by dokázal vyřešit dobře vycvičený pes (nebo dva) a poznání sousedů v okolí. Přes den už mému štěstí nic nechybí.

Zamýšlím se tak sama, v kamnech praská, a já vím, že brzy dorazí Marek a tato reflektivní pohoda mi skončí. Užívám si proto každý okamžik a snažím se všechny své myšlenky zaznamenat na papír. Je to má nejoblíbenější forma vyjádření a jsem moc vděčná, že ji se mnou sdílíš i ty.


Za pár dní už budu zase zpátky ve městě. Nastane vánoční maraton setkávání, jezení a dávání dárků (které letos bojkotuji). O to víc budu s radosti vzpomínat na tyto momenty, tento den, kdy jsem byla naprosto sama v horách. Naprosto sama sebou. Děkuji a přeji ti rok plný sebepoznání, uvědomění si sama sebe a radosti z nových poznání. V roce 2021 je na čase být sám sebou!

  • Instagram
  • Facebook
  • LinkedIn

© 2021 by Gabrielle Ditt